naše zážitky z Londýna- jde opravdu jen o zážitky, ne o turistického průvodce Londýnem :-)

Londýn

 

25.1.2010

 

Seděli jsme v letadle řecké letecké společnosti Olympic do Londýna- směr letiště Heathrow- a pojídali Pastitsio (řecké jídlo z makaronů a mletého masa), choriatiki salát a těšili se, jak se budeme mít v Londýně krásně…. Jen jsme ještě nevěděli, že na letadlové jídlo budeme ještě dlouho vzpomínat, protože to bylo asi to nejlepší, co jsme během naší 5ti denní dovolené jedli …….

 

Let byl příjemný, i když děsně dlouhý, a nudný, jelikož nad celou Evropou bylo zataženo, takže jsem ani nemohla koukat dolů, protože byly vidět jen mraky , nicméně přistávání jsem si opravdu užila, pohledem na Londýn, na auta jezdící vlevo, skoukli jsme i letní sídlo královny Bětky.

 

Letiště Heathrow, anebo tedy spíš terminál, do kterého jsme přistáli, bylo takové chudé, působilo na mě spíš provizorně. Nicméně jsme se úspěšně dostali přes pasovou kontrolu.. a naše dovolená  v Londýně začala J Vyzvedli jsme si naše mini zavazadélko, vybrali anglické peníze z bankomatu (co mě překvapilo bylo,že největší bankovka byla 20liber :-o Což při obnose 700liber byl nemalý balíček) a hledali metro, kterým bychom se dostali do čtvrti Kensington, kde jsme měli zamluvený hotel.

 

Pohodlně jsme se usadili do tmavě modré linky metra a zvané Picadilly a začali se rozhlížet kolem. To co nás jako první praštilo do očí bylo, že vlastně byli kolem nás samí cizinci, ale žádní Angličané. Naproti nám seděly další 2řekyně, a 2 chlapíci, tipovala jsme tak Indii a okolí, vedle nich pár, kde žena měla zahalené vlasy, vedle nás seděl kluk někde z Asie, a když potom přistoupila ještě černoška, byly jsme kompletní. Stejný pohled se mi naskýtal i při hlubším pohledu do vagónu vlaku, a také pokaždé, když jsme cestovali městskou hromadnou dopravou. Angličani se v Anglii opravdu těžce hledali :-D

 

Konečně jsme vystoupili na stanici Earls Court v Kensingtonu a vydali se směrem k našemu hotýlku. Hotýlek byl útulný, čistý, voňavoučký, i když poměrně drahý (na to že to byly 3hvězdičky, platili jsme 100eur/noc). Vyslechli jsme si od kdy do kdy se podává snídaně, odnesli jsme si naše věci do našeho pokoje, a hned jsme vyrazili na procházku Londýnem. Měla jsem celkem strach, protože můj manžel je zásadní „nechodec“ – tzn. Ujde jen nezbytně nutnou vzdálenost, ano, zajde se mnou občas na procházku, ale nejradši si všude popojíždí autem J Nicméně manžel předčil má očekávání, za těch 5dní v Londýně se z něj stal můj „pedestrian (chodec)-hrdina“.  (což se stalo i naší vzájemnou přezdívkou)

 

Začali jsme naší procházkou směrem k Hyde parku, který byl už ale bohužel zavřený, ke stanici metra Knightsbridge, odkud byl krásně vidět obchodní dům Harrods, kterému jsme neodolali a šli jsme se do něj podívat. Jsem si jistá, že to je nejkrásnější obchoďák, ve kterém jsem kdy byla. Je rozdělen na patra (s jídlem, oblečením atd.), je tam dokonce i banka, spousta restaurací, a každé to patro je rozděleno i na několik „oddělení“ kde každé je jinak stylizované (Egyptské pyramidy, apod. skvosty) a v každém hraje jiná hudba. Vše je tam ukrutně drahé ( překvapily nás třešně- 1kg- 55liber), ale krásné, naleštěné, dokonalé.Od tama jsme si dali malou procházečku směrem k muzeu, skousli jsme si hamburgera v Macdonaldu abychom zahnali hlad, a vydali se na cestu zpět, abychom si dali někde v okolí našeho hotýlku dobrou večeři.

 

Toužili jsme se s manželem projet červeným autobusem, takže jsme si koupili lístek, nastudovali trasu, a  vyčkali na autobus č.74 (Londýn má 700linek MHD!!!), vylezli si do prvního patra a nechali se odvézt k nám do ulice. Jízda autobusem byl zážitek J Opět ovšem okolo nás nebyli žádní Angličani J

 

U nás na ulici jsme začali hledat nějakou dobrou restauraci… kromě asi 3fastfoodů (jejich četnost po celém Londýně mě překvapila- záhy jsem i pochopila :-D), 2čínských restaurací, 2indických, jsme se nakonec rozhodli pro typickou anglickou restauraci, která byla hned na rožku ulice…. Působila příjemně, byla plná, tak tak jsme tam našli stůl k sezení. Tak jsme očekávali, že i jídlo bude tak dobré.

Při pohledu do jídelního lístku jsme tedy nenašla žádný steak, nicméně jsme si s manželem objednali „masový talíř pro dva“, já kolu a manžel pivo. Anglické pivo podotýkám. Téměř bez pěny. Ale manželovi kupodivu chutnalo. Já pivo nepiju, ale kdybych pila, tak tohle si ROZHODNĚ nevyberu :-D

Po chvilce čekání jsme viděli paní číšnici (která byla mimochodem VELICE milá) jak jde směrem k nám s obrovským talířem, v žaludcích nám kručelo, hlad byl veliký….

Ale to co před nás postavila, předčilo i moje nejdivočejší představy…

 

Talíř se skládal- z napůl přeříznuté brambory plněné masem a jakousi pálivou omáčkou (to jediné bylo celkem jedlé), ze 4kousku bagetky, z nějaké tortily,ve které bylo zamotáno pár kousků kuřete s chilli omáčkou, a z BUCHTY jejíž obsah byl na první pohled neznámý- po jejím otevření jsme zjistili, že je narvaná hovězím s omáčkou. Do toho všeho tam byl kousek opečené klobásy, díkybohu, a tradiční anglický puding, který už od pohledu vypadal hrozně – nezkoumala jsem to, ale vypadalo to asi takhle- první vrstva puding, druha vrstva malta, a v ní kusy celého pepře :-D Co to bylo ve skutečnosti si ani netroufám odhadovat.

Milá číšnice chodila a ptala se , jak nám chutná, řekli jsme že je to vynikající, tak nám donesla kupónek na slevu 5liber při naší další návštěvě. Podívali jsme s manželem na sebe a shodli se, že příště už ani zadarmo :-D

Zaplatili jsme za tuhle večeři zhruba 30liber a vydali jsme se směrem do našeho hotýlku, prospat se a nabrat síly na další dny.

 

26.1.2010

 

Vzbudili jsme se celkem brzo, díky 2hodinovému posunu času.

Sešli jsme dolů na hotelovou snídani a teda jsme z ní byli úplně nadšení. Jedli jsme asi hodinu!!! Toasty s marmeládou a másílkem, s šunkou a sýrem, croisanty, ovoce, jogurty, čajíček, kafíčko, džusík.. opravdu mamka největší. Po snídani jsme se pěkně zabalili do našich bund, i když zase tak velká zima nebyla (cca +6°C) a vydali se pěšky směrem k výstavnímu centru Earls Court, kde se konala výstava elektronických her, kterou jsme chtěli vidět. Na výstavě jsme nachodili asi milion kilometrů, soudě podle toho, jak nás bolely nohy, byla to celkem nuda, manžel si sebou zapomněl vzít vizitky, takže jsem jako správná sekretářka všude psala jméno naší firmy, kontaktní informace, takže mě snad ruka bolela víc než nohy J Nicméně jsme tak skousli pizzu co se tam prodávala a po skončení výstavy-cca v 15h- jsme se vydali odnést věci nabyté na výstavě do hotelu a vydat se na procházku.

 

Sjeli jsme metrem na zastávku Hyde park Corner. A od tama se pomaličku šourali směrem k Buckinghamskému paláci. Čekala jsem, že bude víc honosnější, zas tak moc mě to neuchvátilo, celkem oprýskaná budova, i když jako domeček paní Bětky, která byla zrovna doma, celkem velký J Hodili jsme penízek do kašny, každý 10eurových centů, a přáli si něco… Od tam jsme se potom courali dál, směrem do města. Vybrodili jsme se u parlamentu a Big Benu, zrovna se stmívalo a ten pohled byl neuvěřitelný. Snad jen mě na celé Anglii trošku šokovalo to,že jsem měla problém při přecházení ulice občas najít semafor pro chodce- někde vůbec nebyl a to i na větších křižovatkách.. tak jsme tak různě přecházeli a modlili se,aby nás něco nesejmulo- ono zvyknout si na „provoz vlevo“ hned není moc jednoduché. Někde je naštěstí napsáno na zemi LOOK LEFT, nebo LOOK RIGHT, tak jsem raději přecházela s očima směřujícími k zemi,jak to vlastně je J Nicméně jsme přežili ve zdraví.

Přecházeli jsme most od Big Bena a směrovali k London Eye (takový to hoooodně velký ruský kolo), na který se manžel nechtěl vůbec nalodit, ve finále jsem ho přemluvila J Stálo to určitě za to. (Manžel je celkově strašpytel- a asi věděl proč- když jsme tudy procházeli další den, byla jedna kabinka London Eye sundaná a položená na břehu ….) Z London Eye byl výhled na celý Londýn, nad námi létala letadla, byl to opravdu zážitek. Odtud jsme opět vzali metro a jeli směrem domů. (takhle se to zdá krátké-podle mého popisu,ale procházka trvala asi 4hodiny J)- a po předchozí zkušenosti s Anglickou kuchyní jsme si to už rovnou nasměrovali do Macdonaldu, kde jsme si koupili pytel plný jídla a završili jsme to nákupem v supermarketu (sushi a salát s těstovinami + čoko tyčinky). Supermarket mě překvapil, přišlo mi to tam takové nepřehledné, krabicové….

 

27.1.2010

 

Ráno jsme opět absolvovali vítečnou anglickou snídani. Je ni jasné,že angličani musí žít jen ze snídaní, není možné, aby jim ty jejich jídla chutnaly….

A vydali jsme se na dlouhou cestu, přes půl Londýna, až na stanici metra Princ regent, kde byla druhá výstava. Cesta metrem byla celkem vtipná, i jsme jednou zabloudili, nicméně jsme díkybohu potom na zastávce potkali další skupinku Řeků, co jeli na stejnou výstavu a věděli kudy, takže jsme šli s nimi. Až jsme došli k výstavní budově Excel.

Tahle výstava byla o mnohem zajímavější než ta z předchozího dne. Byla to budova plná (ale spíš NARVANÁ) různými výherními automaty a zábavnou technikou- a vše jsme si mohli zadarmo vyzkoušet. Takže to bylo takové hravé dopo-odpoledne. S manželem jsme společně stříleli žraloky, mlátili ryby kladivem, lyžovali, jezdili na motorce, projeli se v 3D vlaku, v 4D kabině, dali si cukrovou vatu z automatu co ji sám vyrábí (Kosťova 1.cukrová vata v životě), dali si popcorn ze stejného automatu, uzavřeli několik obchodů, a celkem utahaní (ono se to nezdá,ale pěkně jsme se tam prošli) jsme se vydali do města.

Vláčkem jsme se zase dostali na metro, kde už jsme na každé zastávce řvali smíchy při hlášení „MIND THE GAP“- což je vlastně jakési oznámení, aby si lidé dali pozor na mezeru mezi vlakem a nástupištěm- je to jakési heslo Londýna- prodávají se s tímto nápisem i trička a různé suvenýry. Jeli jsme na zastávku Picadilly Cirkus (to je to slavné náměstíčko se sochou Erose, které při naší smůle bylo zrovna celé rozkopané) a podle mého skvělého průvodce jsme si udělali procházku „vyhlášenou“ čtvrtí Soho. Je to čtvrť známá neslušnými podniky, ale suma sumárum jsem tam viděla asi 3. Jinak spousta restaurací, hlavně čínských, Jedna super pizzerka, kde vlastně pečou pizzu přímo za výkladní skříní, pizzař mi i zapózoval s pizzou pro fotku. Strašně jsem se těšila do ulice Greek street, že uvidíme, jak žijí Řekové v Anglii. Byla jsem zklamaná, řeckého jsem tam neviděla vůbec nic, ani stánek, kde by se prodával gyros. Koupili jsme pohledy a vydali se na cestu domů, nohy nás bolely tak, že jsme opět udělali známý nákup v supermarketu, koupili si v čínské restauraci jídlo sebou a šli na hotel. Když jsem si sundala boty, měla jsem levou ponožku celou od krve, ten den jsem se tak nachodila, že jsem si rozedřela nohu do krve… (ty blbý boty si už nikdy neobuju)

 

28.1.2010

 

Konečně jsme mohli vstávat v klidu- jenže manželův řežim je nastavený vstávat každý den přesně v 9.30 a pak už se nudí, takže jsme zase v 7.30 londýnského času byli vzhůru, nachystali se a pomalu se dobelhali na snídani a odtud na celodenní výlet. Vtipné bylo, že jsme byli už TAK zmožení neustálou chůzí, že nás na ulici předbíhali i důchodci :-D

Tento den jsme se rozhodli cestovat autobusem, abychom toho z Londýna viděli co nejvíc. Zvláštní je, že autobusy ve většině případů řídili indové, nebo různí chlápci s turbanem na hlavě. Měli jsme to štěstí, že v dvoupatrovém červeném autobuse jsme měli místo hned vepředu nahoře. Manžel se bál,že při prudkém zabrždění (fakt je že řidič řídil jako blázen) proletí sklem ven, tak se zapřel oběma nohama o přední sklo, v domnění, že ho to ochrání..

Dorazili jsme na náměstí Trafalgar Square. To mě totálně nadchlo. Fontánky, sloup, sochy lvů a nad tím vsím v plné kráse Národní Galerie. I ten den vyšlo celkem pěkné počasí, takže jsem se nemohla vynadívat. Před galerií byl nějaký otužilec jen v sukýnce, co si pouštěl hudbu, vedle sebe měl izraelskou vlajku a orodoval za mír. Když jsme vstupovali do galerie, přistoupil k němu londýnský policajt a začal s ním řešit… V galerii bylo nádherně. Nejsme nějací zastánci umění, ale opravdu nás to nadchlo. Kolem procházelo spoustu žáčků školiček ve stejnokrojích, co škola, to jiná barva uniforem, bylo to roztomilé. Trošku mě zaskočil výklad jedné školičky, kdy paní učitelka vehementně popisovala obraz, který měl být podle jejího výkladu svatební hostina- vypadalo to asi takhle: všichni se mordovali, ústřední motiv obrazu byl chlap, co držel v jedné ruce nůž a ve druhé hlavu nějakého chlápka, vše od krve… -  paní učitelka se ptala těchto asi 10ti letých dětí- kde je asi na obraze ženich a nevěsta. Celkem mě to šokovalo, co potom chudáci děti. Nicméně procházka galerií nám trvala asi 2hodiny. Při odchodu jsme zaregistrovali, že londýnský policista i nadále něco řeší s místním izraelským otužilcem…Samozřejmě slušně a v klidu (pravděpodobně tam stáli ještě pak nějakou tu hodinku.. J)

 

Pokračovali jsme v procházce směrem k řece, prošli jsme okolo nádherné stylové restaurace Sherlock Holmes (ne, do anglické restaurace už nikdy více), přešli jsme na protější břeh a vydali se podél řeky. Celkem slušná procházka asi hodinová. Snažili jsme se dostat k Shakespearovu divadlu The Globe, jenže tam byla nějaké divná obcházka, tak nás to zavedlo kousíček do města, kde jsme mimochodem viděli i nabídky realitních kanceláří a jejich nájmy, jako třeba za asi 80metrů čtverečních 200liber týdně. Dostali jsme se k takovému obchodnímu centru kde jsme našli pěknou restauraci (mexickou, nebo španělskou, těžko říct). Obsluha byla velmi milá, dokonce na nás mluvili i lámanou řečtinou. Objednali jsme si jídlo a byli jsme opravdu nadšeni. Konečně pořádný talíř jídla. Nacpali jsme si pupíky, vypili si každém svoji kolu- zaplatili 40liber (neuvěřitelné ceny, když si vezmete že šlo jen o 2talíře jídla, 1talíř salátu a 2koly) – v ceně už bylo rovnou započítáno 10% spropitného J - a vydali se na cestu. Prošli jsme okolo Londýnské televizní stanice, kde jsme rovnou v bankomatu vybrali další peníze a vydali se směrem k divadlu THE GLOBE. To bylo opravdu úchvatné. Sice jsme se nemohli podívat dovnitř, to je přístupné pravděpodobně jen pro představení, nicméně i v areálu u divadla byly vystavené fotky, jak to vevnitř vypadá + popis historie divadla. Odtud jsme se vydali zase zpět podél řeky, přebrodili jsme řeku (po mostě samozřejmě) a vydali se směrem ke katedrále Svatého Pavla. Dovnitř jsem šla jen já, vstupné bylo 12,5liber a manžel (hluboce věřící) se smrtelně urazil, že mu ještě nikdy nikdo neřekl, že by měl platit,aby se mohl pomodlit… Zatímco jsem se procházela po katedrále (která byla TAK krásná,že když začaly hrát do toho všeho kostelní varhany,tak jsem si musela sednout a rozbrečela jsem se) manžela dokonce vyhodili z katedrály VEN, což na jeho smrtelné naštvání byla třešnička na dortu, začal nadávat sprostě i v katedrále.. Já jsem si mezitím prošla všechny prostory, skoukla jsem hrobky v přízemním prostoru katedrály, vyčůrala se v katedrále na veřejných záchodcích (tomu říkám zážitek) a připojila se k nadávajícímu manžílkovi, kterého se jeho naštvání drželo ještě několik dní. Prošli jsme se ještě kousek kolem katedrály a vydali se na metro směrem k Toweru, odkud jsme se prošli až k Tower Bridge, a k dokům svaté Kateřiny.

Odtud jsme jeli metrem na stanici Victoria, kde jsme si koupili lístek na letiště vlakem na druhý den a chtěli jsme se projet zase autobusem k nám na Earls Court. Autobus jsme hledali pěkně dlouho, mezitím začalo pršet, a na autobus (který má jezdit každých 8-10min) jsme čekali pěkných 20min. Nicméně projížďka autobusem opět stála zato.

Večer jsme završili klasicky večeří složenou z Macdonalda, číny a supermarketu J

 

29.1.2010

 

Den našeho odjezdu. Snídaně, rozloučení v hotelu a cesta na letiště vlakem Gatwick Express – ze kterého jsme krásně viděli okrajové čtvrtě Londýna. Na letišti jsme utratili poslední libry za dárky pro naši Sofinku a nastoupili jsme do letadla směřujícího zpět do Athén.

 

Dojmy z Londýna jsou úžasné. Poznali jsme zase kus světa, a stálo to opravdu zato. Lidé byli příjemní a slušní, celkem nás překvapilo, že 90% lidí běžně na ulici pořád nosili obleky a kostýmky, byla to celkem hezká podívaná, uznejte, že to se u nás jen tak nevidí (o Řecku už ani nemluvím…) Vše na mě působilo čistě, upraveně. Užili jsme si náš výlet jaksepatří a už plánujeme další výlet- do Říma J